Jak se nezastavit u hranic

Jak se nezastavit u hranic – ukázka z knížky!

Není to snadný. Fakt. Je to každodenní boj. Sám se sebou, se systémem, proti sám sobě, proti systému.

Jako cizinec žijící v zahraničí si pomalu ani nemůžete uprdnout, aniž byste nemuseli vyplnit osm tisíc formulářů a upsat sám sebe minimálně ďáblovi, protože vůbec nemáte tušení, co vlastně podepisujete.

Člověk žije na horské dráze, kdy v jednu chvíli má pocit, že nová země je to pravé, a že je to vlastně všechno skvělý a sluníčkový, jenže druhej den se probudí a věci, které mu jeden den přišly tak super, ho serou tak, že si googlí českou hymnu, aby přežil další den. Jestli jsem do mého stěhování do Dánska měla pocit, že mám snad více osobnosti – Dánsko mě ujistilo v tom, že jsem fakt schizoidní magor. Ale víte co? Nejsem v tom sama.

Počasí

déšťMiluju déšť! Člověk je zachumlaný v peřině, nebo sedí s přáteli v nějaké útulné kavárně, do skla buší malé kapky a lidé venku na sobě mají vtipné pršipláště. Když prší, je i jízda na kole skvělá. Člověk se nemusí ani sprchovat po příjezdu domů. Déšť je taky super, protože člověk nemusí nosit make-up. Stejně by mu odtekl po prvních pár metrech na cestě. Další úžasnou věcí ohledně deště v Dánsku je jeho variabilita. Prší rovně, nakřivo, ze shora, zespoda, někdy prší tak, že není nic vidět, někdy prší tak, že je to skoro, jako kdyby nepršelo, ale ono furt prší. Nádhera.

Nesnáším, jak se všichni Dánové při dešti usmívají.

Nenávidím déšť. Myslela jsem si, že v životě nebudu schopna takové nenávisti, jakou mám k dešti. Kdyby pršelo jenom někdy, tady ale chčije nonstop. Buď tu prší, nebo je tma, nebo je orkán, nebo všechno dohromady. Nesnáším, jak se všichni Dánové při dešti usmívají, jako kdyby to nebyla kdovíjaká kratochvíle, a ještě na sobě nosej ty praštěný pláštěnky. Jezdit v Dánsku na kole je něco, co se podobá podle mě mučení ve středověku. Je vám strašná zima, nic nevidíte, jste promoklý do morku kosti, ten pracnej make-up, abyste vypadali aspoň trošku jako člověk, vám odplave po prvním metru jízdy, vlasy vypadaj, jak kdyby vás někdo počůral, no a když do toho fouká vítr, tak každou chvíli skončíte v pangejtu, nebo v protisměru. Strašný.

 

Kolo

koloMiluju jízdu na kole! Člověk se cítí mnohem svobodnější, když nemusí čekat na autobus, ale prostě sedne na kolo a jede kamkoliv. Skvělý je, že v Dánsku je cyklistům přizpůsobené úplně všechno. Cesty, semafory, křižovatky, kruhové objezdy… člověk se nemusí bát. Nespornou výhodou jízdy na kole je pohyb samotný. Člověk je na čerstvém vzduchu, tělo maká, všichni cyklisti okolo se smějou a to prostě nabíjí pozitivní energií.

Každej správnej Dán má zvonek a rozhodně se ho nebojí použít.

Nenávidím kolo. Oni jsou tu s těma kolama úplně posedlý. Všichni jezděj. Mimina se vozej v takových spešl kolo kočárkách, babičky tu kolujou snad do 100 let a všichni jsou strašně nadšený. Jezděj na kole nehledě na denní dobu, nebo počasí. A cinkaj. Každej správnej Dán má zvonek a rozhodně se ho nebojí použít. Cinkaj více méně furt. Když jedou okolo, když jedou kilometr za váma, když někoho potkají, nebo prostě jen tak, protože očividně, kdo necinká s nimi, cinká proti nim.

 

Jídlo

jídloMiluju potraviny v Dánsku. Co se týče kvality – nedá se to vůbec srovnat. Zelenina je zeleninatější, ovoce ovocatější a vlastně úplně všechno je top kvalita. Obchody jsou tu jiné, než jaké máme doma my a stejně tak jejich obsah, ale člověk si zvykne. Naučila jsem se jíst jejich pečivo, které je ryze vícezrnné a člověk tu na rohlík nenarazí, což oceňuju hlavně z hlediska dietářského. Miluju jejich sladké pečivo – skořicové šneky a taky pomazánky. Dokonce ani cenově to není taková hrůza, když člověk sleduje akční letáky a ví, kam má jít pro mlíko nebo vajíčka za skoro stejnou cenu jako v ČR.

ALE…

Nenávidím potraviny v Dánsku. Nemaj tu vůbec nic z toho, na to jsem zvyklá z českých obchodů. Když já bych si tak moc dala rohlík třeba s paštikou. Já vím, je to prasárna, ale jednou za čas si člověk prostě zaslouží čerstvý chleba s křupavou kůrčičkou, nebo rohlíček. A ty ceny. Ok, ty potraviny jsou znatelně lepší, ale jestli si někdo stěžuje na cenu másla v ČR, tak neví, co je to pravý máslový peklo.

 

Pivo

pivoMiluju dánský pivo.

Kecám. To je věc, kterou milovat nedokážu. Nemaj pěnu, chutná to jak voda, a když chcete být aspoň trošku v náladě musíte do sebe nalít minimálně 3 litry. A zaplatit jako kdybyste do sebe nalili 3 litry 12letý whiskey.

 

 

Dánové

dánové

Miluju Dány. Jsou tak přátelští a usměvaví. Kdykoliv vám nabídnou pomoc, pozdraví na ulici, protože se prostě střetnete pohledem, nebo se zeptají, jaký máte den. Všichni mluví a rozumí angličtině, takže si člověk nepříjde jako úplná trubka. Nikam nespěchají, všechno dělají s láskou a života si užívají plnými doušky. V mnoha případech bychom si mohli z Dánů vzít příklad.

Nebudu psát, že nenávidím Dány, to by bylo nefér. Ale někdy mě dost serou. Za prvý jsou všichni blonďatý. Tolik odstínů blond nemá ani Shauma ve svý nabídce v drogeriích. Všichni jsou blonďatý, vždy dokonale oblečení v decentních barvách a jsou chladní jak kostky ledu. Někteří z nich nás nazývají zasranejma migrantama, který jim přišli okrádat stát. Někteří na nás koukají, jak na póvl, protože pro ně pořád jsme jen východní Evropani s nataženou rukou. Někteří Dánové mi dost pijou krev.

 

Úřady

úřady

Ráda chodím na Dánské úřady, protože jak už bylo řečeno, všichni mluví anglicky a snaží se být dost nápomocni. Všechno se snaží člověku vysvětlit a rádi poradí s každou prkotinou.

Nenávidím dánskou byrokracii. Tolik papírů. Na všechno podepíšeš papír, že podepisuješ papír, pak podepíšeš ten papír, pak podepíšeš papír, že jsi ten papír podepsala. Kopii všech těhlech papírů ti pošlou někam na email, kam aby se člověk dostal musí vyplnit osm tisíc hesel a kódů a všechny ty kódy si samozřejmě člověk musí pamatovat, jenže to samozřejmě neví, takže je zapomene a dánský úřady začnou posílat e-maily v dánštině o tom, co děláš a proč něco neděláš, a nemá to hlavu ani patu, protože prostě jediný, na co spoléháš, je Google Translator, což je asi jako kdybys spoléhal na Okamuru v jeho boji za přímou demokracii.

 

Život

Miluju život v zahraničí. Připadám si silná a statečná. I když je mi často do breku. Zkuste to taky. Ale pozor. Riziko, že se z vás stane bipolární magor je velké!

 

 

Klára Dobišová, Jak se nezastavit u hranic

(Na Instagramu: Sestry bez trika)