S radostí vám představuji Emila Šmitáka, studenta druhého ročníku bakalářského oboru Psychologie na Bangor University ve Walesu! Emil byl tak hodný, že se s námi podělil o svou zkušenost se studiem ve Velké Británii. O to dobré i o to náročné.
Emil odmaturoval na Střední Hotelové Škole v Poděbradech, hotelnictví a cestovní ruch ho ale vůbec nezajímal a střední škola pro něj tedy nebyla procházkou růžovým sadem. Po roční pauze, kterou strávil na vysoké škole v Čr, mu bylo jasné, že to není pro něj a rozhodl se vydat jiným směrem – směrem, který ho už dlouho lákal a zajímal!
Volný čas nějraději tráví venku, s kamarády, na gymnastice a nebo v kavárně s dobrou knihou (a dobrou kávou!). Avšak teď, v dobách koronových’ tráví svůj drahocený čas hraním videoher a sledováním Youtube videí…
Ahoj! Ze všeho nejdříve, stejně jako většina lidí v Evropě, jsi momentálně v tzv. self -isolation, škola je zavřena, co se stalo s výukou a jak budou probíhat jarní/letní zkoušky?
Ahoj! Mám to podobně jako všichni ostatní, škola probíhá přes Zoom a profesoři se ze všech sil snaží nám to zjednodušit. Pro mě to je (z prospěchového hlediska) snad i lepší, než kdyby pandemie nebyla. Známky které se budou počítat do finálního diplomu budou brát buď z prvního pololetí (před Covid-19), nebo z druhého, podle toho které budou lepší. Zkoušky budou probíhat v podobě esejí na spoustu témat, takže pro někoho, kdo si známky nabírá v testech, se taková síť hodí.
Na obor Psychologie na Bangor University jsi se přihlásil po dokončení střední hotelové školy. To je docela odklon od oboru, neměl jsi obavy, že bys nebyl na studium psychologie připraven tak, jako jsou třeba studenti z gymnázií?
Měl, proto jsem si vybral studium v zahraničí. Škola mi slíbila že první rok bude věnován tomu, že doučí všechny tak, aby byli na stejné úrovni. Navíc mám sestru, která už studuje psychologii delší dobu a nakazila mě tím ☺, takže jsem měl upřímný zájem o studium. Myslím, že to je ten rozdíl, na hotelovce jsem neměl motivaci nějak zářit, a věděl jsem, že tam budoucnost nemám. Studium psychologie mě naopak inspiruje a vede k sebe-vývoji, stejně jako naprosto suproví profesoři a kamarádi.
Přijímací zkoušky se u tohoto oboru nekonaly, připravoval jsi se ale i tak nějak na začátek studia? (praxe, knihy,…)
Připravoval jsem se, když jsem ještě myslel že budu studovat v Česku. Učil jsem se intenzivně na přijímačky z psychologie a četl pár lehčích knih. Nemyslím si ale, že by mi to dalo nějakou výhodu. To hlavní, co mi pomohlo dosáhnout lepších výsledku, byl opravdový zájem o obor. Určitě bych ale doporučil alespoň povrchové čtení, člověk musí před studiem psychologie pochopit o čem to je a zbavit se předsudků a očekávání.
Hlásil jsi se na víc škol, proč u tebe vyhrála právě Bangor University?
Dvě další místa, která mě lákala byly Londýn a Coventry. Nakonec jsem se ale rozhodl, že Londýn je pro mě moc rušný. Coventry byla taková velká neznáma, ale vnímal jsem to jako něco mezi tichým Bangorem a rušným Londýnem. Nakonec jsem tam ale nenašel nic, co by mě přímo lákalo. Bangor se mi zdál senzační, je tam méně lidí, ale furt dost na to, aby se dalo pořádně se bavit. Taky tam je nádherná příroda, hory ze kterých je výhled na moře, a lesy, kde se dá procházet. Taky jsem věděl že má jedny z nejlepších studentských hodnocení v Británii a že Psychologie je tam největší obor na škole. Samozřejmě pomohlo i to, že škola vypadá jako Bradavice a vypadala jako místo kde si člověk může vždy najít tiché místo na čtení.
V době od prvního zjištění o možnostech studia v UK do odjezdu do Bangoru, co pro tebe v celém procesu bylo nejnáročnější a jak jsi to překonal?
Myslím, že to proběhlo docela hladce, měl jsem pomoc a jakékoliv otázky co jsem měl byly hned zodpovězeny. Docela mě trápil ten výběr a čekání na odpovědi od škol, nebyl jsem si jistý, jestli mě někam vezmou, přece jen jsem tam šel z úplně nesouvisející školy. Taky jsem měl strach ze sociálního života, myslel jsem, že si tam s nikým nesednu a budu sám. Naštěstí se ale škola hodně starala o to, aby všichni chodili na spoustu akcí, a dokonce uspořádali pro mezinárodní studenty celý týden před příjezdem britských studentů. Tam jsem se potkal s většinou svých kamarádů a seznámil se s profesory.
Pro spoustu studentů je odjezd na vysokou školu první samostatná zahraničí cesta, bylo to tak i pro tebe? Můžeš nám popsat, jak to vypadalo?
Bylo to emocionální. Jakmile jsem prošel branou na letišti, padl na mě pocit samoty a bál jsem se. Věděl jsem že budu sám v cizí zemi a že musím zvládnout dlouhou cestu. Celou dobu jsem si ale psal s rodinou a kamarády, takže jsem vlastně nebyl až tak sám. Když jsem dorazil do Británie měl jsem hned problémy s internetem na mobilu. To byla první krize, nakonec jsem to ale vyřešil a jel vlakem do Bangoru, kde jsem vystoupil kolem druhé ráno. Když jsem se konečně dostal na kolej tak jsem si uvědomil že ještě nemám žádné věci a spal jsem na matraci pod šálou :D. Ráno na mě ale čekal nádherný výhled na hory a moře který mi dodal sílu jít ven a hledat kamarády.
Byl jsi z nástupu nervózní? Jaké pro tebe bylo přijít první den do školy?
Díky několika týdnům sociálních akcí jsem už na první den do školy šel s partou kamarádů. Navzájem jsme se podporovali a jakákoliv nervozita byla pryč. Také pomohli profesoři kteří jako psychologové věděli přesně jak s námi mluvit a zahnali všechny obavy.
Bylo těžké si zvyknout na výuku v angličtině? Jak jsi na tom s angličtinou byl před odjezdem a jak jsi se případně připravoval?
Angličtinu jsem nějak trénovat nepotřeboval, už pár let před příjezdem jsem získal C2 certifikát od Cambridge. Ale i pár kamarádů, kteří neměli angličtinu na suprové úrovni, to zvládli a moc se zlepšili.
Brzy za sebou budeš mít druhý rok studia, porovnával jsi styl výuky na Bangor University s někým, kdo to samé studuje v Čr? Zaznamenal jsi nějaké zásadní rozdíly?
Jeden z hlavních rozdílů je jejich ‘obsese‘ s esejemi. Psal jsem jich hromadu a česká výuka mě na to moc nepřipravila. Furt s nimi docela bojuju, ale i s průměrnými známkami v esejích jsem se zvládl dostat nad 70%, do první diplomové třídy. Takže se to určitě dá nahnat v testech. V Čr jsem rok studoval na Technické univerzitě v Liberci, takže můžu porovnávat jen s tím, ale řekl bych že kvalita školních pomůcek je tu mnohem lepší, naše škola má dokonce vlastní MRI stroj!
V prvním roce jsi žil na koleji a ve druhém jsi se s partou kamarádů přestěhoval do vlastního bydlení, obojí mají určitě spoustu ‘pro a proti’, co preferuješ ty?
Určitě preferuji bydlení s kamarády, je to levnější a nemusím trpět spolubydlící, se kterými jsem si nesedl. Samozřejmě mi chybí uklízeči na kolejích, protože kamarádi moc neumí mýt nádobí, ale jinak si bydlení spolu moc užíváme.
Důležitá otázka, Bangor není zrovna veliké město, jak složité pro tebe bylo sehnat brigádu v porovnání s tím, jak moc jsi se snažil? Jsi schopný finančně zvládat nájem i ostatní výdaje?
Upřímně to bylo ‘peklo‘. Než jsem našel práci, musel jsem plně spoléhat na peníze od rodiny a dost mě to deptalo. Určitě jsem měl začít hledat práci dřív a jet tam s více penězi (měl jsem našetřeno kolem 30 tisíc czk). Nakonec jsem ale našel práci jako umývač nádobí a s britskou minimální mzdou + penězi od školy jsem si v druhém pololetí vystačil. (pozn. Scandi týmu: někteří studenti mají nárok na určité typy stipendií a dostávají malé příspěvky na finanční výdaje) Druhý rok už jsem byl v podstatě finančně nezávislý. Samozřejmě pomohlo i podstatně levnější bydlení s kamarády.
Měl jsi někdy takový pocit, že jsi chtěl se vším ‘seknout‘ a odjet zpátky do Čr? Jak jsi to překonal?
Mnohdy jsem měl pocit že je toho na mě moc a že něco nezvládnu, ale ani jednou mě nenapadlo že bych odjel, miluju to tu a zůstat pro mě byla priorita.
Když se vrátím ke škole, co pro tebe bylo zatím nejtěžší? (předmět, zkouška, atd…)
Škola pro mě nebyla nikdy příliš problém, nejtěžší bylo asi dokopat se k psaní esejí, když byl deadline za rohem. V prvním ročníku byly zkoušky docela lehké, myslím že jediní co je nedali, byli studenti, co si po pár týdnech uvědomili, že vůbec psychologii studovat nechtějí. Tam jsem měl jako starší student výhodu, už jsem věděl co chci. V druháku byla docela obtížná esej z metod výzkumu, takzvaná „research report“, ale všechny třídy mají společný chat a pomáhají si.
Jaký je tvůj dosavadní nejlepší zážitek ze studentského života na Bangor University?
Když jsem byl v prváku už úplně na dně a myslel jsem že budu muset odjet, moji kamarádi pro mě tajně uspořádali narozeninovou oslavu. Dokonce sehnali české pivo a koupili dort! Moc mi tehdy pomohli a dali mi sílu se do všeho znovu opřít. Vůbec všechny nejlepší vzpomínky jsou s nimi, jsem moc rád že jsem si našel takovou partu.
Další vzpomínka, která možná reprezentuje studentský život v Bangoru lépe je, když jsem se poprvé odvážil jít na ‚Karaoke night’ v místním baru. Setkal jsem se tam s pár Kanaďany a po pár pivech jsme vesele zpívali My heart will go on z Titaniku.
Je něco, co bys rád vzkázal všem, kteří přemýšlí nad studiem v UK, ale nejsou si jistí? nebo těm, kteří si myslí, že by měli pokračovat v oboru, který začali na střední, přesto, že je to moc nebere?
Jste mladí, máte času dost a nejlepší je si ty chyby oddělat už teď abyste se z nich hodně naučili. Radši hledejte to, co vás vážně zajímá a v čem můžete excelovat, než abyste se zasekli v oboru, který vám vysaje duši. Studium v zahraničí je sice výzva, ale může vás naučit mnohem víc, než si myslíte a najdete kamarády, kteří vám zůstanou na celý život. Diplom ze zahraniční školy je také o dost zajímavější, než z tuzemské. Zdvojnásobíte si obzory a budete mít v budoucnu mnohem více možností.
A jestli se nakonec rozhodneš pro Bangor, a já tam stále budu, tak tě možná pozvu na pivo.☺
Za celý Scandi tým Emčovi děkuji za skvělý rozhovor a přeji mu hodně štěstí do jeho finálního roku bakalářského studia!
Kačka
